Jmenuji se Eva Strolená a narodila jsem se 21. 6. 1967 v Mostě. Absolvovala jsem učební obor s maturitou v obchodě, kde jsem tři roky pracovala. Poté jsem se vdala do Plzně a zde jsem krátce pracovala jako mzdová účetní. Následovala mateřská dovolená, neboť se mi postupně narodily dvě děti, Evička a Vašík. Ihned poté jsem se rozvedla a znovu vdala, a to do Krupky u Teplic. Zde jsem bydlela pět let a přitom jsem onemocněla. Léčila jsem se na psychiatrii v Ústí nad Labem a byla jsem hospitalizovaná také v psychiatrické léčebně Horní Beřkovice. Mezitím jsem se podruhé rozvedla a na podzim roku 1997 jsem dostala plný invalidní důchod. Beprostředně poté jsem kontaktovala občanské sdružení Fokus Ústí nad Labem, kde jsem po půl roce začala pracovat v chránněné dílně - kavárna Iris. Tady jsem pracovala téměř tři roky, poté mi onemocněl tatínek a já nebyla schopna další práce. Byla jsem často hospitalizována na různých místech a mezitím mi tatínek zemřel. Maminka byla v té době již devět let po smrti a s takovou situací se těžce vyrovnávám dodnes. Z důvodu mé časté nemoci jsem ztratila schopnost pečovat o mé dvě děti, které byly umístěny do dětského domova v Ústí nad Labem. Často se s nimi vídám a mám je tím raději. Mimo to pracuji v občanském sdružení Self Help Ústí nad Labem jako ekonomka a nyní i jako pracovník informační služby. Koníčky žádné zvláštní nemám, ale když je mi dobře, tak chodím za dětmi. Pokud mi finanční situace dovolí beru si je na víkedny, svátky a prázdniny domů. Jsou v pubertě a tak je s nimi "veselo".

Chcete si o mně číst i něco novějšího? Ano, nebo raději už NEÉ!!!
Tak nemáte-li zapnutý JavaScript, je nutné si ho aktivovat;
ale je-li váš JavaScript zapnutý, použijte příslušný odkaz Ano/NEÉ a ...

V mém dalším osobním životě došlo v průběhu roku 2003 ke změně, kdy po šesti letech společného žití s Vláďou Smetanou jsem se postupně začala více přátelit s Radkem Prouzou a od té doby se již s ním starám o výchovu svých dvou dětí, Evičky a Vašíka, a to o víkendech, svátcích a prázdninách. S Vláďou zůstáváme i nadále velice dobrými kamarády, protože náš společný kus života spestřený radostmi i starostmi o mé děti se nedá jen tak vymazat. Také proto naši společnou domácnost s Radkem dále rád Vláďa navštěvuje, a to pravidelně o víkendech, kdy diskutuje jak s námi, tak s mými dětmi, tak s případně přítomnými kamarády z Fokusu o životě a tak podobně.
Přitom na Radkovi si cením jednak jeho smysl pro rodinu, jednak jeho ušlechtilé koníčky a jednak jeho obrovskou toleranci ke mě samotné a k mým ženským chybám, přičemž ale dovede v pravý čas nasadit přísný tón jak vůči mé osobě, tak ve vztahu k mým dětem. S nimi to však má složitější, protože dnes už to jsou dospívající ve věku osmnácti let u Evičky a sedmnácti let u Vašíka s vlastním názorem na jejich osobní život. Obě dvě moje děti ještě studují, ale přitom ve svém volném čase chodí na studentské brigády a vydělávají si tak penízky i na postupné zařizování a zkrášlování našeho dalšího bytu na Doběticích, kam poté přejdou z dětského domova.
Také k nám do rodiny přibyl nový člen, a to morče, kluk, jménem Bobeš. Vypadá jako lvíče, i když můj kamarád Petr Jelínek o něm v nadsázce říká, že má srst jako mamut. Je to rasa původem z Nové Guinei, přičemž jeho největším přítelem je má dcera Evička, která mi ho koupila k mým jubilejním čtyřicátým narozeninám.

Co se týče mého samotného pracovního zařazení, tak v Self Helpu jsem musela skončit s funkcí ekonomky a pracovnice informační služby vzhledem k podstatnému snížení dotací tomuto našemu občanskému sdružení. Po nějaké době, v průběhu které jsem byla i hospitalizována, jsem se zapojila do studijní přípravy pracovníků pro novou chráněnou dílnu Fokusu, a to pro studenou kuchyni, takzvaný katering, kde jsem však po jejím absolvování pracovala jen několik měsíců. Bohužel proto, že mne postihly další nemoci mé tělesné schránky, z nichž se postupně vzpamatovávám. V současnosti se věnuji domácím pracem v naší společné domácnosti s Radkem, ale přitom též znovu začínám uvažovat o mém dalším aktivním pracovním životě. Ten i nadále významně omezuje má stále přítomná duševní nemoc, i když moje paní psychiatrička, doktorka Pořízová, mi snad už našla ty správné léky a já jsem přes rok v remisi a tedy bez nutné hospitalizace na psychiatrii v Masarykově nemocnici. Tohoto současného zdravotního stavu ve vztahu k mému duševnu si velice považuji a děkuji jak paní psychiatričce Pořízové, tak mému životnímu partnerovi Radkovi, hlavně však svým dětem Evičce a Vašíkovi, za to, že jsem tak řečeno v pohodě. Snad to bude mít zase delší dobu trvání...

Návrat na úvodní stať